Neznám NEJDE. BUĎ NECHCI, NEBO NEUMÍM

Neděle 3.9. 1995. Malí kluci si hrají na babu. Péťa šplhá na lešení opravované nezajištěné trafostanice. Která
je pod proudem, i když být nemá.

„Vylezl jsem až na střechu, podíval jsem se, ale uklouzla mi noha. V blízkosti drátů. Padal jsem dolů. No a
pud sebezáchovy - něčeho se chytit!!!
Bohužel jsem se chytil drátů. Samozřejmě jsem dostal šlupku. V tu chvíli se mi otočil svět vzhůru nohama.
I přes silná antibiotika, které měli zabránit otravě, tak jsem bohužel tu kostní snět, otravu, do těla dostal. A
začali mě krájet – jak já říkám - jako salám."

Péťa, i když mu bylo pouhých 12 let, i když z rukou mu zbyly pouhé pahýly u ramenou, se však nevzdal.

„Řekl jsem si prostě, že to nějak musí jít. Vždycky mi říkali, že máš to takový, jaký si to uděláš. To jsem
jednou slyšel a toho se držím. Neznám „NEJDE“. Bud nechci, nebo neumím. A toho se držím. A jako když se
toho bude držet kdokoliv s jakýmkoliv postižením, dokáže strašně moc věcí. Člověk dokáže strašně moc, když
chce.
Ze začátku to bylo samozřejmě těžký. Člověk potřeboval pomoc tamhle s tím, tamhle s tím, co bylo pro něj
bylo předtím normální. Najíst se, svlíknout se, dojít si vyčůrat, to bylo prostě bez pomoci nemožné.
Lidi kteří měli zkušenosti mi pomohli jak začít."

Učili ho oblékat, jíst i pít. Namísto toho, aby tehdy nastoupil do dalšího ročníku ZŠ, strávil stovky dnů v
nemocnicích a rehabilitačních centrech. Tam se učil věcem, které ve svých 12 letech už dávno uměl.
Jenomže jinak. Bez rukou.

"Učili mě, jak se obléknout, jak se alespoň trochu najíst nebo si sundat tepláky. Bylo to sakra těžké. Každá
věc pro mě byla těžká. Všechno jsem musel dělat dvacetkrát, padesátkrát než jsem se to naučil dělat dobře.
Například jen pocit, když jsem si sám poprvé dokázal obléknout tričko, byl tak nádherný, takový, jako když
vám ježíšek přinese jeden z největších dárků.
Nyní dělám všechno jako normální člověk. Rybařím, štípu dřevo, obstarám zahrádku, zvířátka. Mám skvělé
kamarády. Občas jejich pomoc musím odmítnout, protože oni chtějí pomáhat se vším. Ale já potřebuji udělat
věci sám. A tak často slyším: Prosím Tě, jak to děláš? Vždyt ty chytáš ty ryby líp jak já.
Rybaření a myslivost jsou moje celoživotní láska. Z vody dokáži vytáhnout i dvacetikilového sumce. Jak je to
možné? To je těžké vysvětlit. Připadá mi to úplně normální. Prut zaklesnu mezi stehna, pod bradou mám
prut, hlavu opřenou o pahýl a tahám. Také moc rád fotím, surfuji po internetu a rád chodím na houby.
Samozřejmě je umím očistit, nakrájit i uvařit," dodává Petr se smíchem.

Petr se nezalekne opravdu ničeho. I proto ho můžeme vidět jako herce v několika skvělých filmech, např.
Spider-Man, Jan Žižka, Obsluhoval jsem anglického krále.
I když by se mohl litovat, nenávidět život, žádat o pomoc druhé, nedělá to. Naopak. Petr se dokáže sám o
sebe postarat. Postarat se dokonce o svou celou rodinu, včetně roční dcerky Aničky. A k tomu všemu nabízí
svou pomoc dál.

„Nabízím všem dětem po jakémkoliv úrazu jakoukoliv pomoc. Děti po amputaci ruky, či rukou, moc rád
naučím pár triků a věcí, které jim mohou usnadnit život.
Rád bych každému takovému dítěti chtěl ukázat, že je i nadále plnohodnotným človíčkem na tomto světě. A
chtěl bych ukázat i rodičům postižených dětí, že není ničemu konec. Že je před vámi popravdě pár těžkých
chvil, ale potom i chvíle radosti a hrdosti, co se vaše dítě dokázalo naučit. Z jeho pokroku budete mít radost.
A i maličkost, kterou dokáže, bude pro něj výhra a pro vás důvod k hrdosti."

Tento příběh se zdá neskutečný. Hrdina vymyšlený. Avšak je to skutečnost. Hrdinové žijí mezi námi. Petr jím rozhodně JE! - Iv. Nikitinská

Sdílet na Facebooku  Sdílet na Twitteru