"To není dobrý." Sirény ohlašovaly poplach a my jeli dál.

Zveřejněno: 26.března 2022

Na Sedlčansku mezi námi žijí až neuvěřitelně stateční a skvělí lidé. Na první pohled jsou nenápadní. Avšak když je třeba, pomohou. Vítejte ve velkém příběhu hrdinství a pomoci. Mě osobně je velkou ctí, že i já jsem mohla do tohoto velkého příběhu "kapkou v moři" přispět. Organizovat a připravit humanitární pomoc a cesty. A nyní příběh poslat dál. 

Na začátku příběhu jsou 3 mladí čeští muži Josef, František, Milan a jedna velmi statečná ukrajinská dívka Anya. Josef s Františkem se ihned po napadení Ukrajiny rozhodli Ukrajině pomáhat. Během pár týdnů se jim podařilo 3x dovézt 4 plná auta humanitární pomoci ukrajinským lidem a z Ukrajiny zachránit několik žen a dětí. Na další cesty se připravují. I když viděli beznaděj a utrpení ukrajinských maminek s malými dětmi na hranicích, i když zažili houkání sirén a vyhlášení leteckého poplachu. Poprosila jsem je, aby se s námi podělili o své myšlenky a dojmy z cest. Josefa Staňa, pětadvacetiletého muže z Třebnic, lesáka, lovce, manžela, tatínka malinkého Josífka. Františka Hurtíka, osmadvacetiletého muže z Vitína, policistu, dřevorubce, který má rád přírodu, rekreační střelbu a četbu. A Milana Dvořáka, šestačtyřicetiletého muže z Vysokého Chlumce, OSVČ - tesaře, dobrovolného hasiče SDH Vysoký Chlumec. Na koníčky mu nezbývá moc času, neboť je otcem dvou malých dětí a ty mu spolknou všechen volný čas. :) 

Co pro vás na vaší misi bylo nejemotivnějším zážitkem?
František: Těch bylo několik. První hned na hranici. Kde ve dne, v noci, v mrazu stojí maminky a děti frontu na přechod, pryč z války. Kdo má kočárek a teplou bundu, je ten více šťastný. Ti méně šťastní stojí s dítětem v náručí, postupují v davu o berlích atp. Je to už řada dní, a tak jsou všude už i odpadky, použité pleny atd. Inu, jsou situace, které hraniční přechod nepředpokládá…
Další ze silných byl ve Lvově, když se rozezněla siréna a všem nám v tu chvíli došlo, že to nebude zkouška ani cvičení...Bylo to ruské letadlo do 20km.
Z pozitivních bych zmínil šťastné shledání se s rodinou, pro kterou jsme jeli (platí pro případ obou cest!). To člověka po dlouhé cestě do místa války potěší jako málo co. No a v poslední řadě příjezd domů na dvůr.
Milan: Na zpáteční cestě přes Polsko, za mnou v autě seděl devítiletý ukrajinský chlapec Váňa. Který měl za sebou 14ti hodinovou cestu přes Ukrajinu se svou malou sestrou a maminkou. V zatemněném vlaku, kdy se několikrát při zvuku sirén musel schoulit na zem, ležet a čekat. Ve tmě, v chladu, v panice, s obrovských strachem. Slyšící sirény, střelbu a pláč dalších dětí.
Při klidné cestě autem v Polsku nad námi přelétlo letadlo. Váňa se vyděšený schoulil do své autosedačky a v panice volal: „Samaljot!“, „Samaljot!". Jeho schoulené tělíčko a vyděšený výraz v obličeji, nelze zapomenout.

Ve Lvově jste při jízdě autem zažili letecký poplach, houkání sirén, viděli jste ruské stíhací letouny. Jak jste se v tu chvíli cítili? 
Milan: Zastavilo se mi srdce. A jel jsem dál. 
František: Řekl jsem jen: "To není dobrý." A řídil jsem dál. 
Josef: Při siréně jsem se nebál ani na vteřinu, není to tím že bych byl takový nebojsa nebo frajer, spíše mi vůbec nedocházelo, co může po siréně přijít. Nikdy jsem nezažil bombardování a nedokážu si to představit. A proto jsem hned začal nahrávat. Takže moje odpověď zní: Cítil jsem potřebu mít tu chvilku zvěčněnou na videu, proto jsem rychle vyndal mobil a začal nahrávat. Na tom videu je i vidět že natáčím směrem k nebi, čekal jsem nějaký přelet.

Kdo z Vás přišel s myšlenkou odjet na pomoc Ukrajině? 
František: Jet tam mě napadlo po tom, co se k hranicím začaly vydávat větší skupiny dobrovolníků, a mě došlo, že k hranicím je "málo" a spousta věcí bude potřeba rovnou do vnitrozemí a odtamtud. Rozhodování JEDU - NEJEDU jsem já měl vyřešené prakticky okamžitě, jen jsem to neřekl nahlas, dokud jsem si nenačetl úskalí, co všechno to obnáší. Abych věděl, koho budu potřebovat sebou. No a Pepe byl pro každou "špatnost" jako vždy. :) 
Josef: Myslím si, že pomoci Ukrajině chtěl od prvního dne války každý z nás zúčastněných, každý jsme v hlavě vymýšleli jak efektivně pomoci. Někdo posílal peníze na veřejné sbírky, někdo zase vyprázdnil svůj vlastní šatník vojenského oblečení a připravil ho na odjezd na frontu, někdo udělal nákup základních potravin a odnesl to na sběrné místo, prostě každý se nějak zapojil. Ale furt to nebylo ono.
Když minulý rok přeletělo přes Moravu tornádo, říkali hned druhý den v novinách a v televizi, že dobrovolníků je už dost, ale jsou potřeba například košťata a kýble na úklid suti atd. Prostě vyhlásili seznam potřebných věcí. Nám to tenkrát nedalo a i přes to že jedeme nejspíš zbytečně, protože lidí je tam prý dost, jsme sedli do aut a jeli přímo na místo pomáhat. Všeho, kromě lidí, bylo dostatek, stovky košťat a kýblu s podobných prý potřebných věcí se válely v příkopech naházené na hromadu. Každý to myslel dobře, šel a koupil to co mu řekli, že je nejvíce potřeba.
Tím chci říci, že ne každá takováto pomoc v jakékoliv podobě se dostane tam kam má a je opravdu využitá.
První myšlenku odjet pomáhat Ukrajině dostal František. Nejdříve za mnou přišel s nápadem, že budeme svážet lidi od ukrajinsko-polských či ukrajinsko-slovenských hranic do ČR. To ale hned v prvních dnech pokrylo velké množství autobusů a vlaků. No, jenže málo kdo si troufne jet za hranice a tam vzniká ten problém. Lidé se nemají jak dostat z ukrajinského vnitrozemí k hranicím. Šestý den války mi Franta napsal, jestli to nehecneme za hranice. Během dvou dnů Franta vše zorganizoval, sehnal plné auto věcí, domluvil dva Ukrajince, které jsme vezli z Prahy zpět na Ukrajinu, na Ukrajině domluvil lidi které povezeme do ČR, konkrétně ženu s dětmi jeho kamaráda.

Josef s Františkem dne 4.3. 2022 odvezli na Ukrajinu mladý pár, který se chtěl vrátit do Kyjeva a bránit ho. Alexandra Petrova a jeho přítelkyni. Jsou to další z milionů hrdinů. Oni si to však o sobě nemyslí. Slova Alexandra po příjezdu do Kyjeva, která poslal nám do Čech: „Hrdinové jsou vaši chlapi, velmi hodní a slušní chlapi. Byli vychováni přímo svými rodiči! Ještě jednou děkuji!" 

Devátý den války v jednu hodinu ráno jsme najednou byli na Ukrajině, pokračuje Josef. Vše klaplo a my se během 34hodin vrátili zpět do Prahy a já v té neuvěřitelné euforii malinkého osobního vítězství, že jsme to vše dali a vše klaplo, začal řešit cestu druhou a to pro rodinu mé spolužačky ze střední školy. K tomu se přidala úžasná příležitost pomoci hrdince Anye.

"ANYJA - ukrajinská dívka z Užhorodu. Na první pohled křehká, slabá. Skutečnost je jiná. Anya sloužila v ukrajinské armádě, jako vojenská psycholožka. Poté pracovala v Brně v pekárně. Kvůli vyššímu výdělku, kterým pomáhala svým rodičům. Nyní se vrátila do své země. Bránit ji a ubránit.
Se svými přáteli se připravuje na obranu svého města. Je si vědoma, že může zemřít. Aby mohla chránit a bránit ostatní, pomáháme jí. Během tří dnů jsme připravili pro Anyu a její přátele humanitární pomoc. Obvazy, léky, dezinfekce,nepromokavé oblečení, mobil, powerbanku a mnohé další. Poprosila jsem o pomoc  i ostatní Sedlčaňáky. Nejvíce nám pomohl pan Josef Čihák, manželé Štechovi, dále Margaret Staňová, Gabriela Machová, Františka Barešová, Zdeněk Špale, Jakub Hicks, Jan Rek, Petr Němec, Michal Nikitinský a další přátelé a skvělí lidé ze Sedlčan a okolí. I díky nim jsme dne 11.3. 2022 vypravili dvě auta plná pomoci přímo do Lvova. Přímo Anye. Na cestu našli odvahu František Hurtík, Josef Staňo, Milan Dvořák, Michal Staňo. V pomoci pokračujeme dál. " - Iv. Nikitinská 

Josef: Zase vše klapalo a společnými silami jsme s Ivou, Michalem a Frantou dali vše dohromady. V pátek po práci jsme naplnili dodávku a osobák věcmi a vyrazili společně na druhou pomocnou výpravu. Tentokrát nás jelo již 5. Ve Lvově jsme předali věci Anye, naložili dvě matky se 4 dětmi do aut a vyrazili zpět do ČR s myšlenkami na další takovou výpravu. Stále pomáháme rodinám které jsme přivezli tady v ČR. Už teď se však těšíme, až budeme moci po válce vyrazit na pár týdnů více na východ Ukrajiny pomáhat budovat novou, „ruským mírem" zničenou, Ukrajinu.

Proč jste vyrazili směrem na polsko - ukrajinskou hranici a ne na slovensko - ukrajinskou?
František: Přes Polsko jsme jeli z důvodu snazšího přechodu hranic. Cesta se realizovala v době, kdy už bylo prostředí slovensko-ukrajinských hranic kompletně přeplněné uprchlíky, dobrovolníky a vším možným. Na slovenské celníky nechodily zrovna dobré recenze, tak proto.

Jaký materiál jste vezli a jak dlouho jste jej shromažďovali?
František: Vezli jsme opravdu od každého trochu. Trvanlivé potraviny, oblečení, zdravotnický materiál. Já při každé cestě nafasoval balík v Praze, který jedna kamarádka posílala známým do Lvova. Největší radost mám ovšem z bot, které se mi pro Anyu podařilo sehnat a z nového armádního termoprádla, které mi věnoval kamarád.

Můžete popsat vaši cestu? Kolik měla zhruba kilometrů, jak dlouho trvala a kudy vedla?
František: Cesta dohromady zabrala něco přes 30 hodin, s tím, že do Lvova je to zhruba 900km a tam jsme nějaký čas strávili. Pochopitelně, nejvíc času zabere hraniční přechod do Schengenu. To je velké zdržení a totální pruda. Polská dálnice frčí hezky a D1 taky (v noci ).

Jak vypadala situace na místě? Jak jste ji vnímali?
František: Situace na místě napovídá, že země rozhodně není v pořádku. Napovídá tomu všechno od četných zátarasů na cestě, přes uzavřené benzínky v pohraničí, bilboardy s povzbuzujícími nápisy v azbuce, až po komplexně pochmurnou atmosféru.

Jaké jsi měl pocity při přejezdu polsko-ukrajinských hranic?
František: Dost smíšené. Radost, že jsme vevnitř a plán postupuje (dost lidí říkalo, že nás přes čáru nepustí). Šok a smutek při pohledu na DAVY uprchlíků venku na mrazu, s dětmi, kočárky, seniory o berlích. Tehdy nám asi oběma došlo, kam jedeme.

Jak těžké pro vás bylo překonat strach z nebezpečí, které na vás v cíli vaší cesty číhalo?
František: Strach měl nejspíš trochu každý z nás. A kdo říká, že ne, tak kecá Každý ho měl v jiné míře a z něčeho jiného. Já asi nejvíc ze situace, kdybychom zůstali někde zaseknutí s autem. Ať už ve městě v zácpě při nějaké vyhrocené situaci, nebo ve frontě na hranicích, nebo při nedostatku benzinu atp.…
Josef: František řekl, "kdo tvrdí že se nebál tak kecá" a má pravdu, každý se však bojí jinak. Bál jsem se v jiných situacích cesty, třeba když jsme to málem nedobrzdili ve velké rychlosti na dálnici do před námi stojícího vozidla.

Jak jste vnímali Ukrajinu před vpádem ruského agresora na její území a jak tuto zemi vidíte nyní?
František: Já už na Ukrajině byl. Sice jen jednou, ale zato na tři týdny, v lese, na výzkumu dynamiky přírůstu pralesa. A slíbil jsem si, že se tam jednou vrátím na dovču, neboť je to krásná země. Že se tam budu vracet za těchto okolností by mě nenapadlo. Teď jí vnímám jako zemi, které se děje to, co známe z historie. Cizí, ale hlavně i vlastní. A to normální člověk nemůže přehlížet. Všechno, co je schopen každý z nás pro pomoc udělat, je to nejlepší, co může každý z nás udělat.

Předání pomoci Anye a jejím přátelům, mladým ukrajinským lidem, kteří ještě před pár týdny, jak řekl Alexandr Petrov z Kyjeva: „...normálně žili, cestovali, milovali se a mysleli na budoucnost", proběhlo dne 12.4. 2022 ve Lvově. V den, kdy několik km od Lvova byla vybombardována ruskými vojsky ukrajinská vojenská základna Javoriv.
Anyi první slova po předání: „Moc vám děkuji za všechno, ať tisíckrát se Vám to vrátí...Ani nevím co říci ještě na to. Tolik je to pomoci, že ani ne mohla představit." - Anya

„Je to jen kapka vody v oceánu. A oceán je jen hodně kapek. Věřím, že to mělo smysl a že bude mít smysl i další cesta. Díky moc všem za podporu a pomoc!"- František Hurtík

 Text: Iv. Nikitinská, Josef Staňo, František Hurtík, Milan Dvořák, Anya Dubiak, Alexandr Petrov, David Myslikovjan

Fotogalerie: 

Anya před válkou v přístavu Mariupol

Příprava pomoci

Anya před válkou. 

A JEDEME DÁL! Příběh pokračuje. Dne 31.3. 2022 jsme převzali dar od firmy DRON PRO. Dron pro Anyu. Dron DJI Mavic 3 Fly More Combo, v hodnotě 71.990,-Kč. https://dronpro.cz/dron-dji-mavic-3-fly-more-combo. A hned druhý den, dne 1.4. 2022, ho chlapi vezou opět přímo Anye, na Ukrajinu. Šťastnou cestu, Bůh Vás ochraňuj. 

Děkujeme všem za poskytnutou a další případnou pomoc. Pomoci Anye a jejím přátelům můžete s námi jakýmkoliv darem, či příspěvkem na naftu. Transparentní účet AVALONE: 2901779401 / 2010. Heslo daru: Anya. 
Příběh Anyi a seznam potřebných věcí: http://pali.avalone.cz/news/290/50/ANYJA-state%C4%8Dn%C3%A1-d%C3%ADvka-z-U%C5%BEhorodu.-P%C5%99%C3%ADb%C4%9Bh-velk%C3%A9ho-hrdinstv%C3%AD.

NIKDY NEJDEŠ SÁM. 

Sdílet na Facebooku  Sdílet na Twitteru