Doc. PhDr. Karel Balcar, CSc.

Psycholog s výzkumnou a klinickou erudicí, je autorem či spoluautorem monografií a výzkumných studií z oblastí psychologie osobnosti a emocí, mezilidské komunikace a konfliktů, psychoterapie a rodinné terapie, psychosomatiky, psychologické diagnostiky a měření. Podílí se na výzkumné a vzdělávací činnosti v těchto oborech; mimo jiných léčebně, psychagogicky, nebo výcvikově zaměřených organizací především na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, kde působí jako kmenový pracovník v její koncepční, vzdělávací a výzkumné činnosti.

V klinické praxi se věnuje psychodiagnostice a psychoterapii s dětmi, s dospělými a s rodinami, se zaměřením na tělesná a psychosomatická onemocnění včetně psychogeneze a léčby bolesti a dalších stresově, traumaticky, nebo vztahově podmíněných poruch prožívání, chování a tělesného stavu. Do české klinické a vzdělávací praxe zavedl některé nové psychodiagnostické a psychoterapeutické metody. K činnosti Avalone přispívá odbornými náměty, mimo jiné i formou vzdělávání a výcviku v rámci svých prakticky zaměřených odborných seminářů a praktickou psychoterapeutickou podporou při překonávání popáleninového traumatu u dětí".– Z jeho odborných textů vyjímáme:

„Také vlastní skutečností trvalého tělesného poškození (úrazem, chorobou nebo chirurgickým zásahem) trpí děti do puberty subjektivně zpravidla méně a snáze než v pozdějším věku se přizpůsobují svým omezením. Naproti tomu však těžce nesou nepříznivé reakce okolí (posměch, stranění se apod.) na zjevná postižení, ať je jejich objektivní význam pro životní funkce velký, nebo malý (např. ať jde o kosmetické vady a zvláštnosti, nebo o zmrzačení). Až starší děti, prepubertální a pubertální, začínají vnímat své příznaky jako příčinu svých těžkostí a důvod k obavám či ke smutku. ... Z tohoto hlediska je významné pro hodnocení dětských postižení a příznaků to, že stupeň subjektivního utrpení říká málo o závažnosti onemocnění dítěte. Místo toho poukazuje spíše na poruchy a nedostatky v jeho vztazích s blízkými dospělými osobami.“ (Langmeier, J., Balcar, K., Špitz, J. Dětská psychoterapie, 2. vyd. Praha: Portál 2000, s. 25-26)

Sdílet na Facebooku  Sdílet na Twitteru